Asi není třeba říkat, že jedním z dnešních poměrně závažných problémů je rostoucí dětská obezita, a s ní spojených nemocí. Roste počet dětí, které mají již v mladém věku cukrovku druhého typu a případně i kardiovaskulární choroby. Přitom je poměrně snadné tomu předejít. Jednou z věcí, které dnešním dětem chybí, je pohyb. A jaký pohyb je lepší, než sport? Nelze se tedy divit, že mnozí rodiče chtějí svého potomka přihlásit do některého sportovního klubu. Než s tím však začneme, měli bychom se zamyslet. Nejprve bychom si měli říci, co vlastně od toho očekáváme.

Chceme jen, aby se naše dítě více hýbalo a bylo s kamarády? Nebo sníme o tom, že se bude účastnit soutěží na profesionální úrovni? Různé kluby mají různá zaměření, a je dobré si napřed promluvit s trenérem, abychom věděli, zda odpovídá našim představám. Dále je potřeba zvážit zájmy dítěte. Baví jej onen sport? A pokud ano, co to konkrétně znamená? Pouze to, že si jej občas rádo zahraje, nebo je to pro něj skutečnou vášní? Pokud se jedná o první případ, pak přihlásit jej do klubu, ze kterého vychází profesionálové a kde je tvrdý trénink mu onen sport velmi snadno znechutí.

Uvažovat musíme také o tom, že sport je jistě zdravý, avšak pouze v určité míře. Stačí se jen podívat, kolik profesionálních sportovců má již ve věku kolem 40 let v podstatě zničené tělo. Jistě, byli po nějakou dobu slavní, brali velké peníze, ale zaplatili za to svým zdravím. A jelikož je nutné se na profesionální kariéru připravovat již v mládí, je pochopitelné, že zde leží odpovědnost především na rodičích, jak svého potomka povedou. Než tedy svého syna či dceru někam zapíšeme, je vhodné se zamyslet nad tím, co by pro něj bylo nejlepší. Jistě, pohyb je bezesporu zdravý, a dnešní děti jej potřebují jako sůl. Jen bychom se měli ptát, zda je zrovna tohle ten nejvhodnější typ pohybu.

Víte, co jsou to agility? Agility je sportování. Není to ale spot typický pro člověka. Samozřejmě, že člověk také může dělat agility, ale k tomu potřebuje mít ještě nějakého parťáka, ne takového parťáka, jak si myslíte, že byste měli třeba k sobě nějakého kamaráda nebo kamarádku nebo třeba jiného člena rodiny. I když ano, vlastně on to jenom rodiny. Pokud chcete dělat sport, který se jmenuje agility, tak k tomu budete potřebovat také nějakého pejska, protože agility jsou cvičení se psem. A povím vám, že když jsem měla ještě svého oblíbeného pudla, byl to vlastně můj první pejsek, a to mi bylo myslím třináct let.

Moje kamarádka měla také nějakého voříška a říkala, že s ním chodí na cvičák a také na agility. V té době jsem ještě vůbec nevěděla, co jsou to agility. A tak moje kamarádka vzala mě a svého voříška a také mého pudlíka na agility, abych se podívala, co to je. A musím vám říct, že když jsem viděla, jak její voříšek skáče přes překážky anebo jak leze do nějakých tunelů a podobně, tak mně se tohle opravdu moc zalíbilo. A protože můj pudlík byl ještě štěňátko, byl mu necelý rok, tak se tohle všechno naučil. Naučil se to během asi několika dnů. Byla jsem opravdu nadšená.

Mám chytrého pejska, a tak jsem kamarádce říkala, jestli se také nemůžu přihlásit do klubu agility. Moje kamarádka řekla, že klidně, že mají ještě několik volných míst a bylo to opravdu perfektní. Moc se mi to líbilo. Hlavně velkou radost měl můj pudlík. Můj pudlík se jmenoval Míša. A ani nevíte, jak byl opravdu z toho nadšený, že také může dělat to, co ho baví. Vlastně nechápu, proč mi moje maminka také neřekla něco dříve o tom, že existuje i psí sport, takový sport, který se jmenuje agility. A víte o tom, že také pejsci mohu soutěžit a potom vyhrají také různé ceny? Řekla jsem si, že kdybych tohle věděla dříve, že bych se svým pejskem také zkoušela něco vyhrát. 

Sportovní aktivity mě opravdu hodně baví, bez sportu bych už nedokázala být. A jako malá holka jsem měla na základní škole nejraději tělocvik, a to asi jako každý druhý člověk, jako každý druhý žák. Ovšem ale vůbec jsem nevynikala v tom, když jsme měli šplhat. A šplh pro mě byl opravdu veliká katastrofa nejraději. Na základní škole v tělocviku skákala přes kozu do bylo moje nejoblíbenější sportovní utkání. Potom jsme také hráli volejbal anebo vybíjenou. Povím vám, že ve vybíjené jsem byla vždycky opravdu nejlepší. Vždycky jsem na hřišti zbyla sama a nikdo mě nemohl vybít.

Nikdo mě nemohl trefit míčem a řeknu vám, že mě tohle opravdu hodně bavilo. Také se nebojím říct, že kdyby byl nějaký turnaj anebo klidně olympiáda ve vybíjené, že bych tohle určitě vyhrála, proto jsem si řekla, že bych mohla dát návrh někomu, aby třeba vybíjenou dal také jako olympijský sport. Opravdu si věřím, že bych vyhrála, že bych byla první anebo maximálně druhá, protože celých devět let na základní škole jsem vždycky vyhrávala já. Když nepočítám, že jsem vyhrávala také první místa v češtinářské soutěži, tak určitě i vybíjená by pro mě byla perfektní. Akorát bych sem tedy bojovala s tím šplhem.

Baseball mi také moc nešel. Baseball zase šel mojí kamarádce a myslím si, že moje kamarádka, kdyby navštěvovala nějaké kurzy, že by opravdu byla perfektní. Nyní ani nevím, jestli baseball nebo volejbal je také na olympijské hře. Vlastně volejbal ano, to jsem jednou kdysi viděla, ale nejsem si úplně jistá. Ale baseball není na olympijské hře, je tohle škoda. Nevím, proč tam jsou jiné takové spoty, které jsou nudné, jako je například break dance. Na tohle nikdy nezapomenu, že v tomto roce byl na olympiádě break dance a vypadalo to opravdu hrozně. Bylo to terčem posměchu. Mně se to také nelíbilo, i když to neumím a ani to umět nechci.