Dříve byly vysoké školy určené opravdu jen těm nejlepším. Nemohlo se tak stát, že by se na vysokou školu dostal někdo, kdo měl už na základní škole horší známky než jedničky a pár dvojek. Při přijímacích zkouškách na vysoké školy se zohledňovalo to, jakých výsledků student střední školy dosahoval. Tento způsob sice vybere opravdu ty nejlepší, ovšem je nespravedlivý v tom, že pokud se někdo chce hlásit například na právnickou fakultu, mohl by mu plány zhatit špatný prospěch v přírodních vědách, které mu nejdou. Zhruba v devadesátých letech se u nás začal rozšiřovat trend vysokoškoláků.

Spousta rodičů toužila doma mít studenta vysoké školy, u některých tato touha došlo tak daleko, že tomu podřídili úplně všechno a bylo nemyslitelné, aby jejich děti chodily třeba na učební obor. To vyústilo v to, že máme spoustu vysokých škol, které ročně produkují stovky až tisíce absolventů, kteří jsou ale v běžném životě takřka nepoužitelní. V těchto případech jde totiž nezřídka o lidi, kteří se na vysokou školu hlásili s opravdu špatným prospěchem. Dříve by se na ni nedostali, v současné době ji bez problému vystudují. Problémů je v českém školství víc než dost.

Velkým problémem je nedostatek míst ve školkách, a takřka neexistují jesle nebo dětské skupiny. Když už se v nějakém městě objeví dětská skupina, většina rodičů si absolutně nemůže dovolit dítě do takového zařízení dávat, protože měsíční docházka stojí klidně i 20 000 Kč. Stát absolutně nepodporuje dětské skupiny ani jesle. Kvalita výuky šla dolů i na základní školách, protože na nich vyučují absolventi pedagogických fakult, kteří šli pedagogickou fakultu studovat jen kvůli tomu, že budou mít poměrně slušnou výplatu a dva měsíce dovolené. Zatím to nevypadá že by problémy chtěl někdo řešit, takže můžeme spíše počítat s tím, že úroveň českého školství se bude i nadále snižovat.

Učit se, a vzdělávat se, tak to je snem mnoha lidí. I můj sen to je vždycky jsem chtěla studovat. Chtěla jsem se učit hlavně cizí jazyky. A víte, proč jsem se chtěla učit cizí jazyky? Protože mě vždycky lákalo to, že bych mohla cestovat po světě. Mohla bych cestovat opravdu po celém světě. Kdybych uměla alespoň tři cizí jazyky, říká se, že kolik jazyků umíš, tak tolikrát jsi člověkem. Já jsem vždycky chtěla umět francouzsky, anglicky a také italsky. Ze začátku jsem se rozmýšlela, jestli španělštinu nebo italštinu, protože španělsky se mluví prý více romanticky. Potom jsem se dozvěděla, že je to naopak.

A tak jsem si řekla, že když půjdu na jazykovou školu, kde se budu dále vzdělávat, že to bude opravdu ta nejlepší volba. A mojí kamarádce jsem řekla, jestli nechce jít také se mnou na jazykovou školu. Moje kamarádka opravdu plynně umí anglicky a učí se německy, takže si myslím, že na jazykové škole by to kamarádce vycházelo. A jak to nakonec dopadlo? Samozřejmě, že moje kamarádka šla také se mnou na střední jazykovou školu. Moje kamarádka tam opravdu excelovala. Moje kamarádka říkala, že když tuto školu zvládla opravdu bravurně, že si udělá ještě jednu střední ekonomickou školu. Myslím si, že vzdělání se není nikdy dost.

Samozřejmě, že zase nesmíte být celoživotní student. Třeba do pětatřiceti let studovat anebo i více. Znám některé lidi, kteří studují, jenom aby nemuseli chodit do práce. Ale když je zase vzdělávání baví, tak to je potom něco jiného. Když lidé budou mít více škol, budou mít více diplomů nebo výučních listů, tak samozřejmě že potom mají větší rozhled na zaměstnání. A když člověk má zaměstnání, tak má finance a také se může bavit. Například já osobně už bych si to nedokázala představit, kdybych neměla maturitu a pěkné zaměstnání, kde si vydělám spoustu peněz, přemýšlím ještě nad jazykovým kurzem. 

Když jsme my chodili do školy, bylo tu mnohé docela jiné než dnes. V něčem lepší, v něčem horší, to podle toho, jak to kdo vnímá.

Na základní škole jsme se neučili povinně angličtinu jako dnes, nýbrž ruštinu. Inu, Sovětský svaz byl oficiálně naším velkým přítelem a my jsme mu tímto museli projevovat vděk. A učili jsme se pochopitelně nejen tuto řeč, kterou většina z nás nikdy v praxi nepoužila a časem ji zase zapomněla, ale třeba i jména ministrů naší vlády. Což prý mělo smysl, protože se tito obměňovali jen velice zřídka, vesměs jen když někdo z nich umřel. Prostě šlo hlavně o ‚nalejvárnu‘ spojenou s notnou dávkou ideologie. Na všech základních školách se povinně učilo totéž, což nám dávalo podobné podmínky před přijímacími zkouškami na střední školy, a současně to bylo sítem, které už v onom útlém věku rozhodovalo o tom, kdo se kam dostane. A kdo na to neměl, byl prostě poslán do zvláštní školy. Žádní asistenti a úlevy.

Na gymnázia a pár dalších elitních škol už se dostaly jen ty vyložené studijní typy. Průměr známek na posledním vysvědčení ze základní školy horší než 1,5 znamenal skoro jistou ztrátu nadějí dostat se na gympl, a aby byla naděje se tam dostat, přijímali rodiče dětí často před přijímacími zkouškami nejrůznější veřejné funkce a tlačili nás do různých soutěží, jen abychom měli lepší profil.

Střední školy pak byly další nalejvárnou, kde mělo jít vše kromě učení stranou. A kdo na to neměl, končil na učilištích, kde se vyučil nějakému řemeslu.

A po maturitě už většina studujících končila. Jenom šest procent Čechoslováků mělo tehdy vysokou školu, a dostat se na ni a zvládnout ji byl většinou hodně velký zápřah. I když se pochopitelně našly i výjimky – přijímací zkoušky třeba na pedagogické fakulty byly sice hustým sítem výběru, ale dostal se na ně každý, kdo je udělal a měl současně to správné pohlaví. Což bylo i mým štěstím, protože kdo ví, zda bych se tam dostal, kdyby nebylo záhodno bojovat proti feminizaci školství.

Prostě to nebylo jako dnes, kdy se dostane kdekdo na kdejakou školu, aniž by se extra snažil. A kdy tedy naše školství produkuje spousty ‚vzdělanců‘, pro které není rozumné uplatnění, zatímco nám chybí vyučení lidé schopní pracovat rukama.